| 1) dědičné zatížení | |
| 2) získaná porucha mozku | a) po nervové psince |
| | b) po poškození mozku |
Získaná epilepsie není samozřemě dědičná a výskyt záchvatů má význam pouze pro dotyčného jednoho jedince. K poškození mozku vedoucímu k epileptickým projevům dochází nejčastěji po těžkých nervových psinkách. Řidšeji se objevuje epilepsie jako následek složitého porodu, dušení, úrazu hlavy. Záchvaty se pak dostavují až delší dobu po události, která je zavinila.
Pro chov psů má význam epilepsie dědičná, protože ta může ohrozit existenci celého plemene anebo jeho značné části.
Průběh záchvatů
Silným a náhlým podrážděním některých oblastí mozku dochází k nervovým
poruchám, křečím, které se navenek projeví formou tzv. epileptického záchvatu.
U psa byly popsány tři typy záchvatů:
a) malý záchvat (petit mal)
b) velký záchvat (grand mal)
c) status epilepticus
V případě malého záchvatu se vyskytnou jen křeče určitých skupin svalů na hlavě a krku a jsou pozorovány žvýkací pohyby čelistí s tvořením většího množství slin. Zvíře se normálně pohybuje. Tento záchvat trvá obvykle asi půl minuty až pár minut a nezanechává žádné stopy na chování psa. Dle pozorování Horáka a Martínka se malý záchvat vyskytuje také jako předzvěst u těch zvířat, která
měla později velký záchvat.
Velký záchvat je u psa nejčastější. Začíná krátkou obdobou malého záchvatu, tedy žvýkáním a sliněním. Tyto příznaky se stupňují, pes začne být neklidný a pohybuje se do kruhu. Po počáteční fázi, dlouhé asi 7-10 vteřin, se objeví křeč svalů na těle i nohou (asi 40 vteřin) a pád zvířete na zem doprovázený hrabavými pohyby končetin jako při běhu. Tato třetí fáze záchvatu trvá asi 45 vteřin. Poté nastává pomalé uvolnění křeče, při kterém se pes často pomočí. Po úplném uvolnění svalů a návratu k normální pohyblivosti má pes opět snahu pohybovat se do kruhu, dělá tzv. manéžové pohyby. Otáčí se vždy na stejnou stranu jako při počátku záchvatu. V průměru trvá celý velký záchvat asi 95 vteřin.
Status epilepticus vzniká spojením několika za sebou následujících velkých záchvatů nebo jde přímo o velmi prodloužený velký záchvat. Neustálé křeče snižují energetické zásoby postiženého jedince natolik, že hyne na vyčerpání nebo z důvodů dlouhotrvající křeče dýchacího svalstva se zadusí.
 |
Sekvence velkého záchvatu u labradora
1. vědomě prožitý začátek záchvatu (aura)
2.-7. vlastní záchvat (iktus)
2. zvýšené napětí svaloviny předních končetin
3. "veslování" všemi končetinami (automatizmy)
4.+6. "veslování" předních končetin
5. excesivní napětí svaloviny předních končetin
7. tonicko-klonické křeče
8. fáze po záchvatu (postiktální)
|
Faktory, které provokují nebo tlumí epileptické záchvaty
Jednotlivé epileptické záchvaty mohou u postiženého psa vznikat zcela spontánně bez zjevné příčiny. Nejčastěji jsou ale vyprovokovány podněty z okolního prostředí. Takovýmto podnětem je jakýkoliv odklon od normálu – česání či úprava srsti, očkování, odběr krve, cesta autem – ale i třeba to, že psa zvyklého žít v kotci vezmeme "na návštěvu" do bytu. Stejně tak umístění psa do zcela prázdné místnosti během 20 až 30 vteřin vyvolá záchvat. Bylo ale ověřeno, že pokud do stejné místnosti se psem přišel i jeho ošetřovatel, záchvat nevznikl. I přítomnost jiného psa v místnosti – pokud o něj jevil pokusný pes zájem a hrál si s ním – zabránila záchvatu. Pokud ale pokusný pes o druhé zvíře zájem neměl, dostavil se u něj záchvat stejně rychle, jako kdyby byl v místnosti sám. Ani potrava umístěná v pokusných prostorách nebo různě rozestavěné předměty nezabránily vzniku epileptického záchvatu. Zajímavým zjištěním bylo to, že epilepsií trpící psi nikdy nedostali záchvat ve svých kotcích, na procházkách na vodítku ani na chodbách, po kterých byli vedeni k vyšetření.
Z předchozího lze usuzovat, že chovatel, který drží své psy trvale v kotcích, odkud je nevypouští do neznámého prostředí a nevěnuje jim neobvyklou péči (veterinární středisko, výstavy) nemusí ani zjistit, že má v chovu epileptická zvířata!
Pokusně bylo ověřeno, že četnost epileptických záchvatů není závislá na roční době – objevují se kdykoliv v průběhu roku. Jednotlivá postižená zvířata ale mají období, kdy se u nich záchvaty objevují častěji a období klidová, bez záchvatů.
Nikdy nebyly záchvaty pozorovány u malých štěňat. Tím je také dána záludnost této poruchy pro chovatele i zájemce o koupi štěněte. Není možno při odběru štěněte v raném věku (do půl roku stáří) zjistit, zda má či nemá epilepsii!
Pozorovatelné záchvaty se objevují u psů zhruba dva roky starých a s rostoucím věkem četnost a intenzita záchvatů roste. Pouze u potomků obou rodičů epileptiků se podařilo vyvolat záchvat již ve stáří 6-7 měsíců.
F. Horák zjistil, že vloha pro dědičnou epilepsii má recesivní charakter. Zároveň připouští možnost, že vhodnými "adepty" epilepsie jsou zvířata pocházející z dlouhodobě vedené nejužší příbuzenské plemenitby.
Pokusně bylo ověřeno, že rodiče, kteří sami epileptické záchvaty neměli, ale byli nositeli vloh pro tuto chorobu, dali 25% potomků, u kterých se epileptické záchvaty nikdy neobjevily. Pokud oba rodiče záchvaty měli, u jejich potomků byly vyvolány záchvaty již ve stáří 6-7 měsíců. Postižení potomci rodičů nositelů měli záchvaty méně často než potomci postižených rodičů.
Závěrem shrnutí pro chovatele:
- Dědičná epilepsie má recesivní charakter, její nositelé mohou být v populaci dlouho skryti.
- Záchvaty dědičné epilepsie se nevyskytují u štěňat mladších půl roku.
- Vznik dědičné epilepsie může být podporován nejužší příbuzenskou plemenitbou vedenou po mnoho generací za sebou.
- U psů umístěných trvale ve stejném prostředí bez výrazných vzruchů nemusí dojít k vnějším projevům epilepsie.
Další informace:
Canine Epilepsy Network (CEN)
Ing. Hana Petrusová
poradce chovu SIK
