|
Obsah:
|
Ale pochopitelně už před začátkem cíleného selektivního chovu existoval vývoj (evoluce) různých psích populací. Pes je po tisíciletí průvodcem člověka a za tu dobu se změnil i bez zásahu lidské ruky, takříkajíc "sám od sebe", přirozenou selekcí. Existuje ale málo plemen, u kterých můžeme tento vývojový proces také konkrétně sledovat. Mezi těchto málo plemen s prokazatelným vývojovým procesem patří domorodí japonští psi. V jejich případě můžeme zpětně pohlédnout na více než dvoutisíciletý vývojový děj.
Jomonský pes jako společný původ japonských psů
;)
V Japonsku je nejméně 17 domorodých psích plemen a populací (viz mapa). Kromě šesti známých plemen, uznaných FCI (akita až shikoku), se musíme zmínit především o psovi ryukyu, který je nazván podle místa svého původu – ostrovech Ryukyu, ležících jižně od japonských hlavních ostrovů. O zachování tohoto plemena se stará vlastní organizace, Ryukyu Inu Preservation Society, japonsky Ryukyu Inu Hozonkai. Kromě toho existuje ještě vlastní organizace pro psa mikawa z prefektury Tokushima a psa satsuma z prefektury Kagoshima, který už platil za vymřelého.
Japonští vědci zkoumali v posledních desetiletích systematicky původ japonských psů. Při těchto bádáních se vyznamenali různí vědci. Průkopník novějšího bádání v Japonsku je bez debaty Katuaki Ota z univerzity v Nagano, který v roce 1980 zveřejnil dva fundamentální články, o které se dodnes japonští vědci opírají. Tyto zprávy byly zveřejněny bohužel jenom v japonštině, existuje ale podrobné shrnutí a také statistiky v angličtině. [1]
Dále musíme zmínit dva muže, kteří vedli různé vědecké týmy. Jsou to Yuichi Tanabe z univerzity Gifu a Nobuo Shigehara z univerzity v Kyoto. Oba vědci postavili v četných publikacích na jisté základy naše vědění o domorodých japonských psech.
Yuichi Tanabe dokázal na základě genové analýzy více než 1500 japonských psů, kdy a jakými cestami přišli první psi z asijské pevniny do Japonska. [2] První psi se dostali do Japonska ve dvou přistěhovaleckých vlnách: poprvé s jomonskými národy z jihovýchodní Asie přes Taiwan a ostrovy Ryukyu v tzv. jomonském období (10.000 let př. n. l. až 300 let př. n. l.) a podruhé s přistěhovalci přes korejský poloostrov v tzv. Yayoi období (300 let př. n. l. až 300 let n. l.), jakož v období Kofun (300 až 600 let n. l.). Psi těchto tří přistěhovaleckých epoch raných japonských dějin se ve vědě označují souhrnně jako jomonští psi. Dohromady se smíchali a jsou podle poznatků prof. Tanabe a jiných vědců společným původem všech domorodých psů Japonska.
Nobuo Shigehara stvrdil tuto tézi novými genovými analýzami. Prozkoumal dědičnou substanci 120 psů z raného období Japonska (ponejvíce zbyků kostí z jomonského období až do období Kamakura ve 14. století) a 124 současných japonských a 54 nejaponských psů, aby zjistil jejich fylogenetickou příbuznost. [3] Vědci pracující s prof. Shigeharou na tomto projektu došli k závěru, že psi z jomonského období tvoří genetický základ dnešních japonských psů. Zřejmě se ale do Japonska ještě po období Kamakura dostali psi ze sousedních zemí a přispěli svým genofondem.
Yuichi Tanabe ještě jednou specifikoval podíl této genetické dědické vlohy na moderní shibu. [4] Rozlišuje přitom mezi třemi shibími variantami San'in, Mino a Shinshu shiba. Tanabe dospívá k závěru, že San'in shiba byla smíšením jomonských psů se psy z období Yayoi a Kofun nejsilněji geneticky ovlivněna. Mino shiba a Shinshu shiba, která se dnes nachází po celém Japonsku, byly sice ovlivněny také zřetelně, ale dohromady méně silně pozdějšími psy z Yayoi a Kofun období.
Shiba – přímý potomek jomonského psa
Co konkrétně znamená, že je dnešní shiba geneticky ovlivněna jomonským psem z raného období Japonska? Je tento vliv viditelný také na vzhledu (fenotypu)?
Díky mnohým nálezům kostí při archeologických vykopávkách máme velmi dobrý obraz jomonského psa. Podle rekonstrukce vypadal jomonský pes takto:
Jomonský pes měl následující charakteristické znaky: 1. silnou postavu 2. plochý stop 3. úzký obličej 4. poměrně velkou tlamu. Toto vzezření se u jomonského psa dlouhou dobu nezměnilo. [5]
Vnější pohled připomíná jen málo dnešní japonská plemena, pouze vztyčené špičaté uši nacházíme také u jomonského psa. Rozhodující je ale jiný znak. Analýza pozůstatků jomonských psů přinesla anatomický poznatek, že historický jomonský pes měl velikost moderní shiby. [6] Jomonský pes měl také stejné proporce jako dnešní shiba. Jenom hlava ukazuje charakteristické rozdíly. Srovnání lebek jomonského psa a dnešní shiby to znázorňuje. Vlevo je lebka jomonského psa, vpravo lebka dnešní shiby:
Při pohledu seshora pozná laik sotva nějaké rozdíly. V pohledu ze strany je charakteristický rozdíl ale dobře vidět: shiba má výraznější stop, kratší nos a kratší zuby špičáky (vlevo jomonský pes, vpravo shiba).
Vzhled japonských psů vztahující se na jomonského psa se měnil, ve velké míře v důsledku přirozené selekce. Zcela markantní je zvýšení stopu, které nastalo už u psů v době Yayoi (300 let př. n. l. až 300 let n. l.) a které se soustavně až do středověku (1200 - 1600) zvyšovalo. Následující siluety znázorňují tento vývoj. Ukazují hlavu jomonského psa (1), psa ze středověku (2) a hlavu dnešní shiby (3):
Vývoj japonských psů se ubíral ve směru vyššího stopu, kratší tlamy a širšího obličeje. Celkově byli japonští psi také pořád větší – až na shibu. Ze všech japonských plemen si shiba zachovala tu největší morfologickou podobu s jomonským psem. Shigehara a jiní japonští vědci si jsou jisti, že je shiba přímý potomek ("direct descendant") jomonského psa. [7]
Vytváření moderní shiby v době Edo (1603-1868)
Pomalé změny, které se dají pozorovat u japonských psů až do novověku, nebyly výsledkem chovu, ale přirozené selekce. Japonští vědci to zdůvodňují kulturními důvody. Ke konci jomonské doby byla z asijské pevniny zavedena agrární kultura (pěstování rýže), čímž se úplně změnil životní styl lidí a význam psů. Jomonský pes byl původně nepostradatelým průvodcem jomonského člověka při lovu. Zavedením agrární kultury ztratil pes tento význam a byl využíván pouze jako hlídací pes. Nebyly žádné snahy a ani zvláštní důvod japonské psy chovem dále vyvíjet. Toto odpovídá – jak poznamenává Nobuo Shigehara – všeobecnému japonskému postoji přírodu akceptovat tak, jaká je, a neměnit ji. Teprve počátkem novověku se tato situace změnila.
Fáze, ve které plemeno nabyde selektivním chovem charakteristickou podobu, se odborně nazývá "breed formation" ("utváření plemena"). [8] V této souvislosti znamená "selektivní" zesílení požadovaných plemenných znaků a eliminaci nežádoucích. Klasickou dobou této breed formation bylo v Japonsku (stejně jako v Evropě) 17. až 19. století. V Japonsku se toto období označuje jako období Edo.
Období Edo má svoje jméno podle nového hlavního města Edo, pozdějšího Tokia (předtím bylo hlavním městem Kyoto). Tato epocha, nazývaná také obdobím Tokugawa, přinesla Japonsku nejdelší mírové období a také zvláštní hospodařský a kulturní rozkvět. Zároveň to bylo období úplné izolace Japonska vůči okolnímu světu. Jen zástupci čínského císařství a Holandské východo-indické společnosti se mohli v Japonsku zdržovat, všichni ostatní cizinci byli pronásledováni a zabíjeni. Co se týká japonských psů, znamená to, že došlo jen v malé míře ke smíšení s nejaponskými psy.
Domácí a lovečtí psi
Období Edo s sebou nepřineslo jenom kulturní rozkvět, vyznačovalo se také tím, že věda, umění a využití volného času už nebyly jen privilegiem vrchní vrstvy, ale byly přístupny každému. Poprvé nastalo to, co bychom dnes označili jako "kulturou pro všechny". K tomu patřili i psi. Do módy přišli psíčci na mazlení (viz obrázek) a také obyčejní lidé si drželi domácí psy jen tak pro radost. Jinými slovy – vznikla poptávka po domácích psech, kterou uspokojovali chovatelé
 |
 |
| Mizuno Rochô (1748-1836), "Sedící kurtizána se psem", kolem 1780 | |
Druhý, daleko důležitější důvod, který podporoval chov psů, byl zcela nezávislý na poptávce po domácích psech. Bylo to rozšíření lovectví v Japonsku, které přišlo k duhu speciálně shibě. [9] Shiba se používala k lovu divokých ptáků a vyznačovala se dvěmi vlastnostmi: jednak uměla bažanty a jiné ptáky vyplašit ze země tak, aby se ukryli do stromů (ageki-ryo = "stromovat"), za druhé kachny hlasitým štěkáním soustředila na jednou místě (yobiyose-ryo = "vyzvonit kachny"). Dnes se v Japonsku používá k lovu (divokých prasat) téměř výhradně kishu, i když dříve byla také shiba prvotřídním a vyhledávaným loveckým psem.
Můžeme vycházet z toho, že ke konci doby Edo získala shiba cíleným chovem v podstatě dnešní podobu. Na známých obrazech z této doby, ukiyo-e, jsou na každý pád vidět psi, kteří mají typické znaky: špičaté uši, vysoko nosený, stočený ocas a "liščí" výraz obličeje. Příkladem je obraz "Starý kněz vyhání psa" od Onishi Chinnen (1792-1851):
Fázi breed formation můžeme v podstatě považovat za uzavřenou, pokud jsou chovné předpisy jednoho plemene fixovány standardem a uznány jedním velkým kynologickým spolkem. V případě shiby by to byl standard z r. 1935, který je postaven na výsledcích terénního výzkumu znamé skupiny okolo dr. Hiroshi Saito (obrázek). Tato skupina založila v r. 1928 Společnost pro zachování japonských psů (Nihonken Honzonkai, zkráceně NIPPO) a r. 1934 formovala první standardy pro šest japonských plemen. Co se shiby týče, byli to především psi z japonských horských oblastí, tedy shiby užívané k lovu, o které se dr. Saito a jeho lidé opírali. R. 1935 byl tento standard jako tzv. NIPPO standard rozeslán kynologickým spolkům na celém světě. V r. 1987 a r. 1993 byl Japonským kynologickým svazem JKC přepracován a od té doby platí pro všechny chovatele shib.
Srovnáme-li obě verze standardu se zřetelem k typickým znakům shiby, zjistíme pozoruhodné rozdíly (viz přetisk obou standardů v anglickém znění na této stránce). Tak je NIPPO standard z r. 1935 ještě velmi laxní, co se týče např. tvaru ocasu nebo přípustného zbarvení srsti. V tomto standardu 1935 ještě nebyl předepsán stočený nebo srpovitě nesený ocas, mohl být také rovný ("straight") nebo krátký. Co se týká zbarvení srsti, bylo dovoleno dokonce 9 barevných tónů (žlutohnědá, bílá, pšeničná, černá, black & tan a čtyři různé tóny šedé). Teprve v r. 1987 bylo všechno upraveno do dnes platných měřítek. Tím byla fáze breed formation definitivně uzavřena, v době, kdy už byli první shiby do Ameriky a Evropy dávno dovezeny. Obrázek shiby, jak ho dnes máme všichni před očima, je ještě velmi nový.
Takzvaná jomonská shiba není předkem shiby. Naopak je to současný, "umělý" bratr se znaky japonského prapsa. Pozadí je následující.
V Japonsku se před několika desítkami let někteří milovníci psů odloučili od původního svazu NIPPO a vytvořili novou Společnost pro zachování psa shiba, japonsky Shiba Inu Hozonkai (zkráceně SHIBAHO). Jako cíl si vytýčili dnešní shibu připodobnit chovem historickému jomonskému psu. Za tímto účelem křížili Shinshu shibu se shibami z prefektury Akita. Tato šlechtěním nově vzniklá shiba je nyní známa pod názvem jomonská shiba, nějakou dobu se jí také říkalo Akita shiba.
SHIBAHO chovatelé ruší "roztomilý" výraz dnešní shiby, chtěli by mu vrátit původní "divoký" vzhled. K tomuto příjemnému vzhledu podle jejich mínění přispívá především relativně vysoký stop shiby. Jomonské shibě byl proto při šlechtění určen plochý stop, takže celý historický vývoj markantního stopu u shiby byl tímto zase vrácen zpět.
Srovnání rekonstrukce jomonského psa a nově stvořené jomonské shiby (obrázek vlevo) ukazuje, že se chovatelé SHIBAHO svému ideálu opravdu přiblížili. Jako samostatné plemeno ale jomonská shiba není uznána.
Literatura
| [1] | Katuaki Ota: The dog, its domestication and development, with special reference to the origin of the native Japanese dog; a Morphological studies of Japanese native dogs, Report of the Society for Researches on Native Livestock 9 (1980), pp. 53-94 a 95-129; souhrn v angličtině pp. 232-237. |
| [2] |
Yuichi Tanabe: The origin of Japanese dogs and their association with Japanese people, Zoological Science 8, No. 4 (1991), pp. 639-651.
Y. Tanabe, K. Ota, S. Ito et al.: Biochemical-genetic relationships among Asian and European dogs and the ancestry of the Japanese native dog, Journal of Animal Breeding and Genetics 108 (1991), pp. 455-478. Německá japanoložka Ulrike Thiede diskutuje výsledky prof. Tanabe a srovnává s nimi výzkumy jiných vědců, které byly zveřejměny jen v japonštině; viz Ulrike Thiede: Auf Haustierspuren zu den Ursprüngen der Japaner. Vorgeschichtliche und frühgeschichtliche Haustierhaltung in Japan, München 1998, str. 73-85. |
| [3] |
Naotaka Ishiguro, Naohiko Okumura, Akira Matsui, Nobuo Shigehara: Molecular Genetic Analysis of Ancient Japanese Dogs, in: Susan Janet Crockford (ed.), Dogs Through Time. An Archaeological Perspective. Proceedings of the 1st ICAZ Symposium on the History of the Domestic Dog. Eighth Congress of the International Council for Archaeozoology, Oxford 2000, pp. 287-292.
Naohiko Okumura, Naotaka Ishiguro, Masuo Nakano, Akira Matsui, Nobuo Shigehara, Toyohiko Nishimoto, Makoto Sahara: Variations in mitochondrial DNA of dogs from archaeological sites in Japan and neighbouring islands, Anthropological Science 107, No. 3 (1999), pp. 213-228. |
| [4] | Yuichi Tanabe: Genetic Evidence for the Routes Dogs Took to Japan, in: Michiko Chiba, Yuichi Tanabe, Takashi Tojo, Tsutomu Muraoka: Japanese Dogs. Akita, Shiba, and Other Breeds, Kodansha International, Tokyo, New York, London 2003, pp. 66-69. |
| [5] | Nobuo Shigehara: Morphological changes in Japanese ancient dogs, Archaeozoologia VI/2 (1994), pp. 79-94. |
| [6] | K jednotlivostem vztahujícćh se na míry u shiby a jomonského psa viz Nishinakagawa, H., Matsumoto, M., Otsuka, J., Kawaguchi, S.: Skeletal Remains of Domestic Dogs from Jomon and Yayoi Sites in Kagoshima Prefecture, Journal of the Anthropological Society of Nippon 100, no. 4 (1992), pp. 485-498. |
| [7] |
Nobuo Shigehara, Hitomi Hongo: Ancient remains of Jomon dogs from Neolithic sites in Japan, in Dogs Through Time [č. 3], pp. 61-67 (p. 65).
Nobuo Shigehara, Satoru Onodera, Moriharu Eto: Sex Determination by Discriminant Analysis and Evaluation of Non-metrical Traits in the Dog Skeleton, in: Susan J. Crockford: Osteometry of Makah and Coast Salish Dogs, Archaeology Press, Simon Fraser University, Burnaby, British Columbia, Canada, 1997, pp. 113-126. |
| [8] | A.-K. Sundqvist, S. Björnerfeldt, J. A. Leonard et. al.: Unequal contribution of sexes in the origin of dog breeds, Genetics 172 (2006), pp. 1121-1128. |
| [9] | Tsutomu Muraoka: Hunting and Japanese Dogs, in Japanese Dogs [č. 4], pp. 74-81. |
